Středa, půl osmé večer, sedím ještě v práci a najednou na mě vyskočí zpráva na Skypu: "Znáš to na Arberu? V sobotu se skáče na vrchol, organizujou to plzeňáci. Teď mi volal Kraty, že nemůže ... takže je místo volný." Okamžitě odpovídám: "V kolik mám bejt a kde? Závazně se hlásím!"
Tak takhle nějak jsem se dostal k super zážitku, podkresleném zvláštním pocitem. Pocitem z toho že ještě před něco málo více než dvaceti lety by šlo o zcela jinou akci, zcela jistě vojenskou a určitě by při ní šlo o životy, a to nejen té hrstce co by se snášela na německý vrchol Grosser Arber. Za Studené Války totiž tento kopec, výškou 1456 m.n.m. nejvyšším vrcholem Šumavy i Bavorského lesa, sloužil jako radarová stanice systému včasného varování NATO – bylo to takové „ucho západu“, a vystřídalo se na něm několik vojenských jednotek amerických i německých. Tato stanice byla postavena v roce 1979, osazena technikou v roce 1981 a následně zmodernizována v roce 1991 přehledovým radarem RRP 117 s dosahem cca 463 km. Technicky jde o velmi výkonný radar pracující v D pásmu (1215 – 1400 MHz) o výkonu 20kW. Samozřejmě je vybaven náhradním zdrojem energie – v případě výpadku by do 15 sekund naběhly naftové agregáty s výkonem 400 kVA. Obsluhu tvořilo a stále tvoří zhruba 45 vojáků Luftwaffe.
Berry v letadle
A už venku...
Nám tedy díkybohu o životy nešlo, přinejmenším tedy nebyly ohrožené zbraněmi „imperialistických mocností“, ale pouze objektivními okolnostmi, které přináší každý seskok do volného terénu, o to více pak v horách a navíc do silně zalesněné oblasti. Akce byla domluvená na sobotu 3.3.2012, start plánován z práškovací plochy u Bezděkova poblíž Klatov (souřadnice 49°22'6.374"N, 13°13'14.407"E) cca na 15:00. O něco dříve proběhl ještě první start s podobným letovým plánem. Jelikož bylo ten den „safety“ školení na příbramské dropzóně, řekl jsem si že se zejména před takovouto akcí vyplatí se nechat trochu vystresovat řešením možných i nemožných závad a tak jsem s pár minutovým zpožděním usedl do sálu plného paragánů, a až tam si uvědomil že vlastně nevím z jaké výšky nad vrcholem budeme vysazení, ani jak moc je ta akce legální. Později jsem naštěstí zjistil že je vše řádně naplánováno i ohlášeno na posádku NATO na Arberu, stejně jako na Grenzpolizei.
Po předčasném opuštění safety školení a po dvou hodinách jízdy jsem tedy s nevítanou pomocí Google navigace - už nikdy podle toho nepojedu, i když na druhou stranu, vedlo mě to po místech kam bych se jinak asi nikdy nepodíval – dorazil na klatovské nádraží, a to přesně včas, neboť zhruba po pěti minutách se z vlaku vynořil Michal K. s padákem na zádech a dovedl mě (lépe než Google) na nedalekou práškovací dráhu u Bezděkova. Hořovická Andula už stála na místě, pár protřelých paragánů pospávalo v autech a zbývalo jen počkat až se vrátí několik jedinců z první výsadky. Přijeli téměř ve stejný čas jako jednotka příslušníků AČR, jen s tím rozdílem, že vojáci neměli zabaleno, což kdosi vtipně komentoval slovy „koukej – a tohle platíme z našich daní …“
Pohled na radary z výšky
Během letu jiho-jiho-západním směrem, přes Janovice nad Úhlavou, nádrž Nýrsko a státní hranici poblíž Černého jezera jsme nastoupali do FL 80, tedy 2000 metrů nad místem startu a 950 metrů nad vrcholem Arberu. Vzdušnou čarou je to pouhých 30 kilometrů, takže jsme se ani moc nestihli pokochat krásami okolní Šumavy a už se rozsvítilo světlo volající k opuštění jinak perfektně fungujícího letadla. Nejdřív šli dva Michalové, pak já, za mnou přesnosťáři a v druhém náletu pak armádní sekce. Malinko jsem neodhadl rychlost a následnou klouzavost v chladném horském vzduchu a už už jsem měl pocit že se zakousnu do kleče na okraji prostoru určeného pro přistání, ale zastavil jsem se bohudík pár metrů před ním, bohužel po kolena v hlubokém sněhu. Piloti nám ještě na závěr udělali radost extrémně nízkým průletem Anduly, takže euforie z tohoto výsadku neměla chybu a adrenalin bylo třeba řádně spláchnout dobrým bavorským mokem v restauraci pod vrcholem, s příjemnou českou obsluhou.
Po pivu a kávě zbývalo už jen sjet kabinkou lanovky k parkovišti a přesunout se zpět k autu, které jsem nechal na práškovací ploše. A samozřejmě zabalit, ale to až doma, a až po pár dnech schnutí, jinak bych měl v kontejneru zabalený nejen vrchlík ale i kultury podobné jako na hermelínu (nebo spíš horší).
Akce byla více než vydařená a musím velmi poděkovat Michalovi za pozvání, a zejména pak Honzovi B. z plzeňského paraklubu za organizaci celé akce a objednávku počasí. Kdo by chtěl více informací, může si přečíst článek na aces-high (http://www.aces-high.cz/dubai-2011.html).
Rozloučení s výsadkovou AN-2
Autor článku: Berry
| Autor článku: Josef Stolín |
Vydáno dne 14. 03. 2012 | 4215 přečtení
|