Parašutismus - od prvopočátků po současnost

Parašutismus je sport uznávaný Mezinárodním olympijským výborem a je provozován Aeroklubem ČR. Aeroklub ČR pořádá národní mistrovské soutěže každý rok. Mezinárodní letecká federace – FAI (Fédération Aeronautique Internationale) pořádá každé 2 roky ME a MS. Počet zemí FAI, které se zabývají parašutismem je 80. Parašutismus byl zařazen jako ukázkový sport v roce 1988 na OH v Soulu a v roce 1992 na OH v Barceloně.

HISTORIE

Padák byl vynalézán po mnohá staletí. Tento proces byl urychlován snahou o záchranu lidských životů při různých pádech z výšky a vývoj padákové techniky šel ruku v ruce s technologickou vyspělostí a kvalitou materiálů.
Leonardo da Vinci teoreticky odůvodnil možnost seskoku padákem již kolem roku 1495. O století později byl proveden první seskok padákem – Ital Fouste Veranzio skočil z jedné věže v Benátkách s padákem, který měl ušitý vrchlík z hrubého plátna. Z této doby však ještě nemáme důkazy o pravdivosti tohoto tvrzení.
V minulosti byla potřeba padáků velmi malá. Snad při požárech výškových stavení a vždy pouze pro záchranu vlastního života.V této souvislosti to byl Sebastien Leormand, kdo se stal slavným a přežil okolnostmi vynucený transport z výšky na pevnou zem.
V 18. století díky rozvoji balónů a poté v 20. století rychlým rozvojem leteckého průmyslu se situace rychle mění. Průmyslové materiály a rukodělná dovednost byly již na dostatečné úrovni. Padák se stal prostředkem, jak se zachránit z protrženého balónu, či z letu neschopného letadla.
Dokumentaci o opravdu provedených skocích máme až od konce 18. století. Prvním parašutistou, jehož skok je zdokumentován, je pařížan André Jacques Garnerin, který roku 1797 provedl seskok z balónu z výšky 650 m. Zabýval se problémem proudění vzduchu pod vrchlíkem padáku, který způsoboval nežádoucí oscilaci, tzn. výkyvy vrchlíku do stran. Přišel na to, že když vyřízne malý otvor v zadní straně vrchlíku, umožní tak proudícímu vzduchu neustálé odtékání. Tím získal padák stabilitu a zanikla jeho oscilace. Tento pólový otvor se tak stal neodmyslitelnou součástí budoucích kruhových padáků.
Mezi další parašutistické průkopníky patří Jodaki Kuparento. Řadí se mezi ty, kteří byli okolnostmi letecké havárie donuceni jako první použít padák k záchraně svého života. V roce 1808 musel opustit svůj balón. Zachránil se.


ROZVOJ PARAŠUTISMU POČÁTKEM 20. ST.

Rozvoj parašutismu se urychlil až na začátku 20. století vývojem letadel. Během 1. světové války začali politici a vojenští vůdcové několika národů světa přemýšlet o padácích jako o prostředku záchrany svých vojenských pilotů. Do povědomí veřejnosti vstoupil parašutismus až teprve při ukázkách seskoků padákem na leteckých přehlídkách a stal se tak okamžitě hitem.
Jednou z největších hvězd všech air show té doby byla Georgia Thompson (Tiny) Broadwick. Její 1100 seskoková kariéra začala roku 1908 v jejích 15 letech. První seskok provedla z balónu nad Raleigh v Severní Karolíně. Tiny se také stala první parašutistkou, která seskočila z letadla a prvním člověkem, který okusil krásu volného pádu.
Všichni dřívější parašutisté používali k seskokům z letadla nebo balónů výtažné lano, které otevřelo jejich padák tím, že parašutista seskočil z létacího stroje. Výtažné lano však zůstalo po odskoku podél trupu letadla a mohlo způsobit svou přítomností obtížné ovládání zapletením do nedokonalých ocasních ploch letadla. V roce 1914 se Tiny jen o vlas vyhnula sérii vážných nehod, kdy výtažné lano ohrožovalo let letadla během její ukázky možností parašutismu americké vládě. Po těchto zkušenostech se objevila nutnost umožnit parašutistům zpožděné otvírání padáku, které je výhradně na vůli padajícího člověka. Aby zajistila, že se jí tato nehoda již nemůže přihodit, odstranila výtažné lano, které otevírá padák a nahradila ho ručním uvolňovačem. Teprve zatáhnutím za uvolňovač se padák otevírá - Tiny před otevřením svého padáku padala volným pádem. 0 volný pád se další parašutisté pokusili až o pět let později.
Nejdelší volný pád byl proveden nad Tularosou v Novém Mexiku. Dne 16. srpna 1960 opustil kapitán U.S.A.F. Joseph W. Kittinger horkovzdušný balón ve výšce bezmála 35 km a dosáhl tak 4 min. 38 s. dlouhého volného pádu. Padák otevřel ve výšce 6 km.
Poručík Harold R. Harris jako první použil svůj padák za nouzové situace při letu letadlem ve výšce 700 m. Padák ale otevřel až ve výšce 100 m, protože v šoku nemohl najít uvolňovač. Je zajímavé podotknout, že kdyby Harris otevřel svůj padák jen o 2 sekundy později, tragicky by zahynul. Tím by se padák v letadle v případě nebezpečí považoval za neúčinný a jeho používání a rozvoj by bylo odloženo na několik dalších let.
Další vývoj je určován vynálezem klouzavého padáku, který postupně vytlačil kruhové padáky. Jeho výhody jsou ve větší spolehlivosti a lepší ovladatelnosti. Jeho konstrukce využívá laminárního profilu a přistává se s ním vždy proti větru.
Pro seskoky se u nás používají letouny L-60 (Brigadýr), L-410 (Turbolet). Nejpoužívanější však stále zůstává dvouplošník AN-2 (Andula), která je svou nízkou vysazovací rychlostí 120 km/h k parašutistům velmi vlídná.


INSTITUCIONALIZACE

Parašutismus je zastřešen Aeroklubem Čech a Moravy (AČM). Byl ustanoven po zániku Svazarmu jako jedna z jeho nástupnických organizací. Nejvyšším představitelem je hlavní inspektor parašutismu (profesionální funkce), který s předsedy jednotlivých komisí (aktivisté) tvoří hlavní rozhodovací článek řídícího aparátu. Tento je tvořen výcvikovou, sportovní a technickou komisí. Výsledky jejich práce jsou transportovány různými cestami (školení, nařízení, předpisy, doporučení). Tento transport zajišťují instruktoři, kteří s příslušnou kvalifikací zajišťují veškerý potřebný výcvik skákajícího obyvatelstva.
Zde je zapotřebí rozlišit minimálně tři skupiny osob, které můžeme na letišti spatřit. Skupina začátečníků, kteří se pod dozorem instruktorů připravují na seznamovací seskoky (seskoky na lano do rychlosti přízemního větru max 6m/s, tandemové seskoky) skupina sportovních parašutistů, kteří se na různém stupni výkonnosti připravují na soutěžní seskoky skupina instruktorů, kteří zajišťují nezbytný servis.
Mimo tuto skákající obec nalezneme na letišti další činovníky, kteří zajišťují parašutistické seskoky jako neskákající personál (řídící seskoků, pilot, mechanik atd.).


CHARAKTERISTIKA SPORTOVNÍHO PARAŠUTISMU

Sportovní parašutismus ve své různorodosti můžeme charakterizovat jako technicky vysoce náročnou činnost, kdy sportovec využívá ke svému pohybu účinků gravitace a tento pohyb ovládá zaujmutím určité polohy (ve volném pádu cca 200km/h u prsní polohy), nebo prostřednictvím technických možností padáku (po jeho otevření) (Dvorský, 1988). Otevření padáku se provádí nejčastěji vytržením uvolňovače, což zahájí celý proces otvírání. Činnost se odehrává zpravidla na letišti za pomoci různých vznášedel, kterými se sportovci dostávají do potřebné výšky, která je nutná k realizaci příslušného typu seskoku. Činnost probíhá v podmínkách, které se příliš nemění. K citelným rozdílům dochází při změně meteorologických podmínek, nebo změně typu letadla. Celkově však podmínky jsou člověku nepřirozené a řadíme tedy parašutismus ke sportům s vysokými nároky na psychiku sportovce a podmínky pro sledování psychické odolnosti, zejména při déle trvající vrcholné soutěži, jsou téměř ideální.

Vlastní seskoky se dají charakterizovat jako činnost periodická, kde rozlišujeme:
• seznámení se s úkolem (akrobacie, přesnost přistání..)
• příprava (rozcvičení, volba vhodného oděvu...)
• soustředění (ideomotorická představa budoucího výkonu odehrávající se většinou při stoupání)
• realizace vlastního seskoku
• zpětná vazba (snaha o získání co největšího množství informací o způsobu provedení, informace trenéra, videozáznam).

U zkušených sportovců probíhá po celou dobu podvědomé sledování a vyhodnocování meteorologických podmínek a jim pak přizpůsobují s ohledem na očekávaný výkon další činnost (vzdálenost bodu výskoku, délka snosu, řízení padáku). U méně zkušených sportovců je tato činnost více spojená s přemýšlením a bývá méně úspěšná.

DISCIPLÍNY

Přesnost přistání
Přesnost přistání spočívá v opuštění letounu ve výšce 1000 m. nad terénem v okamžiku, který se zdá soutěžícímu parašutistovi nejvhodnější a v řízení padáku na cíl, který představuje bod o průměru 3 cm. Místo prvního dotyku země je vyhodnocováno elektronicky.
Pohybové nároky této disciplíny nejsou příliš velké. Opuštění letadla vyžaduje zaujmutí odpovídající polohy pro otevření padáku maximálně do 10 vt. Vlastní řízení snad vyžaduje pouze sílu na překonání tahu řídících šňůr (2-4 kg).
Psychické zatížení je vysoké a pro vlastní úspěšnost rozhodující. S ubývající výškou se dostává parašutista do tzv. nájezdu. To je postavení klouzavého padáku proti větru ve výšce 30 - 50 m nad zemí s přiměřenou vzdáleností před cílem. Řídící manévry spočívají v drobných stranových korekcích přibližujícího se padáku tak, aby nájezd byl přesně proti větru, ve směru, kdy nedochází k bočnímu vychýlení. Pak už jde pouze o to, aby se úhel sestupu dotýkal země v místě, kde chceme přistát. To je stručný popis přibližovacího manévru, nájezdu. Výsledek je však otázkou položení části nohy, zpravidla paty s upravenou podrážkou na elektronický disk, kde se snažíme zasáhnout nulu, kterou představuje tří centimetrový střed.
V této fázi seskoku dochází k zapojení mnoha psychických a psychomotorických procesů. Kritická situace probíhá v proměnlivých podmínkách, jejichž dynamika se s výškou také mění. Z hlediska vnímání jedince na padáku dochází k uvědomování si vlastní pozice a pohybu prostorem. Neustále dochází k vyhodnocování poměru horizontální a vertikální rychlosti (cca 2 - 3 m/s). Ze stále větší aktuálnosti přibližujícího se položení nohy na disk, rozhodujícího okamžiku celého seskoku roste psychické napětí se všemi individuálními projevy celého spektra lidských reakcí, ve kterých se promítá odpovědnost za podaný výsledek, obavy ze ztráty pozice atd. Udržení emocionálního napětí v optimálním rozmezí je nezbytnou podmínkou fungování již zmíněných psychomotorických procesů na odpovídající úrovni a případné odchylky vnitřního vyladění mají okamžitou odezvu ve snížené kvalitě výkonu.
Podíl myšlení na dosahovaném výkonu je nepřímo úměrný zkušenostem a “vyskákaností” jedince. Podstata přípravy spočívá v mnohočetném opakování, ve vytváření dynamických stereotypů, kdy se snažíme navodit seskok jinými způsoby, jako jsou různé trenažéry a pod. Podmínky vlastního seskoku jsou specifické v tom, že parašutista trénuje pouze ve vzduchu. To představuje asi 30 vt. z každého seskoku.

Individuální akrobacie
Individuální akrobacie představuje seskoky jednotlivce z výšky 2000 m. Po odbrzdění závlečné rychlosti letounu sportovec nabírá rychlost, přibližně do 15. vteřiny volného pádu (poloha střemhlavý pád, piké) pak přechází do zkrácené polohy, ve které se snaží v co nejkratším čase provést 4 otáčky a 2 salta vzad. Seskoky jsou natáčeny kamerou a zpětně vyhodnocovány. Hodnocen je čas od zahájení první otáčky do ukončení posledního salta. K tomuto času se přičítá trest za nepřesné provedení.

RW - skupinová akrobacie
Dva a více sportovců vyskakují současně z letadla a během volného pádu zaujímají různé obrazce a provádějí předem stanovené přechody mezi nimi. Doba pracovního času je závislá na výšce výskoku a pro soutěžní disciplínu RW (4 a 8 členná družstva) byla stanovena jednotná výška 2800 m (40vt. volného pádu).

Dalším vývojem se vydělily další směry sportovního parašutismu, které poskytují mnoho nevšedních zážitků a ubírají se vlastním směrem. Jsou to:
CRW - skupinová akrobacie vrchlíků
Free style – akrobacie, vzdušný balet, head down
Sky surfing – akrobacie na prkně
BASE jump – seskoky z přírodních útvarů, budov, mostů a antén.

---

Poznámka:
článek zveřejňujeme i přes jeho již starší datum vzniku. I tak určitě přináší zajímavé informace především o vzniku a vývoji parašutismu.


Převzato z učebních textů Univerzity Karlovy v Praze, Fakulty tělesné výchovy a sportu.

Ilustrační foto: archiv Relative Teamu.